Kostarika 2021/2

Název

Kostarika 2021/2

Popis

Den patnáctý (sobota)
Dnes nespěcháme. Máme fůru času. Stejně jsme vzhůru ve 4:30 – skoro jako každý den. Pak si pustíme nějaké mluvené slovo (Vondruškovu historickou detektivku na pokračování, kterou ale pouštíme dost dokola, protože po cca 10 minutách poslechu znovu usínáme). Stejně tak i dnes.
Napodruhé vstáváme aaaažžžž před 8 hodinou. Super. Hodíme sprchu. Dnes bude dlouhý den. Stačí, že nám smrdí úplně všechno oblečení. Nemusíme si smrdět i my sami.
Poklidná snídaně na zahradě. Rekapitulace, co všechno jsme viděli a za co jsme rádi. Tom čte zprávy z Česka. Padá na nás nostalgie, že opouštíme tento ráj.
Ještě se jdeme projít po okolí. Pak si dáváme ještě jednou sprchu. Tom zalamuje klíč od našeho pokoje v zámku. Kapka nervozity. Ale šťourat umí dobře, takže jsme za chvíli v klidu, u svých věcí.
Balíme kufr, odhadujeme, kolik které zavazadlo asi má kilo. Poslední nalodění do našeho Jimíka, který s námi všechno přežil a jedeme na kávovou plantáž Doca.
Je to tu moc krásné. Rodinná farma, největší v Costa Rice. Procházíme si okolí, coffe tour začíná za hodinu. Ještě dokupujeme nějaké dárečky. Paní průvodkyně přichází o půl hodiny později. Všichni, kdo na ni čekáme, k večeru odlétáme, a tak se tam postupně chodíme všichni ptát, jestli platí start tour ve 12:30. Jsme tam my, Poláci a Francouzi a ukazuje se, že všichni letíme stejným letadlem. A všichni ještě máme vracet auto. Ale času je dost. Spíš jen že za chvíli začneme mít hlad.
Paní průvodkyně nám povídá o tom, jak předpěstovávají rostliny. Jak začnou plodit až po 4 letech a přestávají plodit ve 25 letech. Vypráví o tom, že rostliny průběžně obměňují. Zato pracovníci z Nikaragui jsou stále titíž. Denně nasbírají 15 košů kávy, za jeden koš dostanou 2 dolary. Takže denně si vydělají 30 USD. Farma jim přitom poskytuje zdarma ubytování, jídlo a péči (doufejme, že školu) pro děti. Že je to pro ně dobrý byznys, svědčí i to, že se každoročně vracejí.
Povídá nám o procesu fermentace, sušení a pražení. Vůbec jsem netušila, že se odsud hlavně vyváží káva natural (nepražená). Praží jenom pro import. Je mi zle od hladu a žízně. Takže opětovná zastávka a nákup místní kávy nehrozí. Stejně ji už jako dárečky máme koupenou odjinud.
Obídek a vrátit auto. V půjčovně jsme za 5 minut hotoví. Pána při přebírce zajímá ho jen, jestli jsme natankovali plnou a to, že jsme asi my ztratili zadní espézetku, si nevšimnul.
Je půl čtvrté a jsme na letišti. Šachy s kufrem, jsme 2 kila přes váhu. Vyndáváme šnorchly a bundu. Teď už jen 20 dkg, tak ještě kafe. Větší batoh má ale místo 8 kilo dvacet!!! Na cestě sem to nikdo nevážil. Snad to bude tak i teď.
Zbývají nám 4 hodiny do odletu, self check-in Lufthansa v San José nemá, ale Tom nás už načekoval včera a zbývá nám odbavit jen kufr. Před šestou otevírají odbavovací okénko. První se ptají na test covidu. U okénka stojí skupina Čechů, která test nemá. Odvolávají se na výjimku Ministerstva zahraničních věcí. Pustit je zatím nechtějí. Říkáme jim, že jim držíme palce. A s obrovskou úlevou procházíme. Tak tohohle jsme se přesně báli. Hráli jsme na jistotu a vyplatilo se. „Give me five!“, plácneme si s Tomem. Udělali jsme dobře, že jsme odjeli o 1 noc od Karibiku dřív. Přišli jsme jen o 40 dolarů. Takto bychom přišli o víc. No, třeba je ještě pustí. Třeba to někdo z Lufthansy vykomunikuje s Ruzyní a přepraví je. (pozn. Nejen Češi, ale i letecká společnosti vydala požadavek na negativní test covidu).
Hmotnost batohů nikdo nekontroluje. Procházíme dokonce s jedním pivem. Čekáme před gatem, nabíjíme všechno, co nabít jde. Pouštíme si Akumulátor. Dojídáme chleba s paštikou. Trošku jsme tu za santusáky, ale co? Líp něco zažít v přirozeném prostředí a být trošku v nekomfortu, než mít všechno super a být v umělohmotném prostředí nějakého rezortu. A tak: „Nos vemos San José. Pura vida. Díky za vše. Bylo to krásné“. Teď už jen hladký let Pane Bože.

Den čtrnáctý (pátek)
Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.
Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky.
A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne.
Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.
Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme.
První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).
Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.
Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet.
Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny.
Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý.
Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to.
Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.
Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.
Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo.
Dostáváme první negativní informaci. Dělá nám velkou radost, ale potřebujeme i moje výsledky covid testu. Zatím nic. Nervozita. Hodíme sprchu a jdeme si ještě něco koupit. Je pátek místní centrum žije. Lidé sedí na trávě, v restauracích. Mají roušky, ale vesele si povídají, blbnou, prostě žijí. Kéž bychom se s něčím podobným mohli potkat i doma. Dostáváme i druhou negativní informaci. Takže do letadla budu moci nastoupit i já. Takže zítra letíme.
Ale doma nás asi čeká nejen teplotní, ale i kulturní rozdíl (nebo jak nazvat ten přístup české vlády k řešení otázek covidu).

Období

Statistiky

  • 76 fotek
  • 2 videa
  • 4 se líbí

Fototechnika

Apple iPhone 7

Nastavení

Nahlásit album
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
Kostarika 2021/2
Komentáře Přidat