Deník z naší cesty po Kostarice Den čtrnáctý (pátek) Den vulkánový a už víme, že žádná sopka nevybuchla. Zaplať Pán Bůh.Hned po ránu jedeme do laboratoře na odběry. Jsou tu nějak pečlivější, než známe z Čech. Nejen z nosu, ale i z krku berou vzorky. A jedeme na Irazú, Tom kroutí volantem do kopců 25 kilometrů serpentýnami nahoru. Opět projíždíme překrásnou krajinou. Dozvídáme se, že jsme se měli zaregistrovat na www.sinac.go.cr Protože na sopce ale zatím není moc lidí, tak pán v budce se slitovává nad mým prosebným pohledem a dotazem: „And what can we do now?“ „Pojďte sem jeden z vás, s rouškou, pasem a peněženkou.“ „Zavřete za sebou dveře. Napište mi sem vaše nacionále. Vstupenka stojí pro 2 osoby 30 dolarů. Bude to stát 40 dolarů, protože to musím vyplnit za vás.“ Ráda mu je dávám. Představa, že bychom propásli toto krásné ráno – slunečné, bez mraků… To opravdu ne. Jedeme ke kráteru. Jsme ve výšce nad 3 tisíce metrů. Mraky jsme nechali pod sebou. S Tomem se shodujeme, že se nám špatně dýchá. Asi to bude tou nadmořskou výškou? Nebo že bychom byli celí vybzíkaní, jak nám dopadnou testy? Snad je to nadmořskou výškou.Odcházíme od auta ke kráteru a za chvíli nás autem dojíždějí ochranáři a chtějí, abychom se vrátili k autu. „Ježíš, co se děje? Už žádné problémy.“ Nakonec prkotina, máme si auto obrátit tak, abychom parkovali čumákem k výjezdu. Dohadujeme se, proč jsou v tomto tak striktní. Jakože kdyby to bouchlo, abychom byli připravení na evakuaci?!? Všimli jsme si toho i v jiných národních parcích, kde žádná vulkanická činnost nehrozila. Netušíme. První kráter, který vidíme, je poměrně nízký. Pak jdeme dál, a to je ten pravý, ze kterého by šel strach. Má tam být zelené jezírko, ale to tam teď není. Necítíme se ale nijak ošizení. Celé je to mystické. Koukáme do jícnu spícího monstra, které umí být opravdu zlé. Vždyť díky němu lehlo celé Cartágo. Posledně plivla v roce 1994, ale obrovská erupce, která zasypala Cartágo, které bývalo hlavním městem, nastala pět let před tím, než jsme se s Tomem narodili (v roce 1963).Vyjíždíme ještě nad vulkán na view point a i odsud pořizujeme další záběry a užíváme si to. Pacifik, ani Caribik však díky mrakům, které jsou pod námi, není vidět.Je 11 hodin. Co teď? A tak co kdybychom se ještě dnes podívali na Poás? Vulkán vzdálený asi 60 kilometrů. Navigace nám říká, že pojedeme 2 hodiny. Zastavujeme znovu před laboratoří (stejně bychom jeli kolem) a chytáme jejich wifinu a zkoušíme se zaregistrovat na stránkách SINACu, aby nás na další vulkán pustili. Daří se nám to a cena je nezvykle nízká. Nezbývá než se zaradovat a jet. Cesta městem (nejprve Cartágem a pak San José) je opravdu zapeklitá. Jednak navigace jde podle plotu. Někdy se jí chce a jindy ne (samozřejmě odmítá poslušnost ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujeme). A pak je tu opravdu hustý provoz. Není divu. Místní řidiči nectí žádná pravidla. A nejen řidiči. Po dálnici běhají kromě psů sportovci, jezdí cyklisté, projíždějí jezdci na koních, pak je tu mnoho otrlých motorkářů, no kromě osobáků všudypřítomné tracky. Je to země tracků, psů ležících uprostřed silnice, neosvícených aut, ulic beze jmen a domů bez čísel. Samozřejmě je to i země rozmanité přírody, množství klimatických pásem, velkou diverzitou zvířat a rostlin. Ale teď jsme na dálnici a 30 kilometrů je záležitost více než hodiny. Objednali jsme si poslední termín k návštěvě Poásu, ve 14:20. Takže poslední část stoupání do hor, kdy už můžeme jet, připomíná spíš „závod do vrchu“. V jedné chvíli dokonce okolní řidiči ukazují Tomovi, aby raději jel. Překládáme si to tak, že je jim jejich i náš život milý. Přijíždíme k bráně ve 14:15 a pán v budce nám vysvětluje, že jsme ve španělském dotazníku zaškrtli, že jsme rezidenti (toto se nám děje už podruhé, poprvé se nám to npřihodilo při vstupu do země). Proto byla cena tak nízká! Místňáci to mají za 3 dolary, my za 33 USD. Opětovně to pán vyplňuje za nás. Omlouvám se, dávám mu navíc 5 dolarů, že s námi měl práci a jedeme. Máme radost. Stihli jsme to. Den třináctý (čtvrtek) Probouzíme se už před 6 hodinou ranní. Snídaně na hotelu jsou až od 8, takže si dáme selfmade chleba s paštikou. Místo kafe a čaje colu. „Myslíte, že bychom mohli dostat alespoň část peněz za dřívější odjezd zpět?“ „Nemohli.“ Tak se nedá nic dělat. Je to jasné. Náš pokoj už nemají šanci prodat. Chápeme. Nijak se nezlobíme a jedeme se podívat na lenochody.První, koho po příjezdu do lenochodí stanice vidíme, je starší pán – černoch, hubený je slabé slovo, takový věchýtek. Zjevně zaměstnanec. Obutý v holinách, oblečený v pracovním. A jestli je něco reklamou na lenochody, tak to je právě on. Tak vtipného človíčka, jako je tenhle, jsem už dlouho neviděla. Hubený, samá ruka, samá noha a tttaaaakkkk sssssttttrrrraaaašššnnnněěěě pppooommmaaallluuu ccchhhhoooddddííí, že by ho předběhla i želva. The sloths - jsou opravdu miláčkové. Pan průvodce nám vypráví jejich příběhy. Jeden o ostnatý drát přišel o oči a je slepý. Druhý je paraplegik po napadení psem. Další přišel o maminku, když byl malinký, takže se už nenaučil dovednosti pro přežití ve volné přírodě. Jiný měl díky pesticidům, kterými stříkají banány, tumor. A jiný je kardiak. Ale to je jen zlomek. Téměř 80 % zachráněných lenochodů se jim daří vracet do divočiny. Jsou úžasní, všichni. Když jsme do stanice přišli, nic z toho bychom nepoznali. Jeden visel za nohy hlavou dolů. Prý, když jsou takhle zavěšení, odpočívají. Jiný seděl v křesílku :-). Hlavu dokážou otočit o 270 stupňů. Jsou dva druhy lenochodů, jeden tříprstý a druhý dvouprstý. Tříprstý je došeda, je menší, má malinkatý ocásek, jeho hlavní smyslový vjem je sluch, má kratší chlupy a veselejší výraz v obličeji a jí semena a ovoce. Dvouprstý je béžový, je o něco větší, ocásek nemá žádný, jeho hlavním smyslovým vjemem je zrak, protože přes uši má delší a bohatější chlupy a jí jen listy a zeleninu. Ani jeden z nich nepotřebuje přijímat jinou vodu, než z potravy. Sameček je prý po narození mláděte (většinou jednoho, dvojčata jsou naprostou výjimkou u obou druhů) v blízkosti matky a mláděte, aby odváděl pozornost při jejich případném ohrožení. Matka je těhotná asi 11 měsíců a mládě vychovává rok. V tu dobu je opouští i samec. Největším nepřítelem jsou pro lenochody lidé, pak orli a psi. Jaguáři, pumy nebo oceloti zcela výjimečně. Jeho nejbližším příbuzným je mravenečník.Po prohlídce záchranné stanice pobíháme v místním obchůdku, kde obstaráváme dárečky pro naše miláčky doma. Už se na ně taky těšíme. Jedeme do NP Cahuita. Park je to malý, vede podél pláže a teď si to tedy u nás karibské pobřeží vyžehlilo. Je tu moc hezky. Takže, kdyby někdo přeci jen chtěl sem na západ k moři, tak rozhodně ne do Puerto Viejo, ale sem do Cahuity. Je to menší vesnička, ale čistá. Stejně tak jako pláže, povalové chodníčky v pralese. Hned po pár metrech vidíme lenochoda ve větvích. Jestli si někdo myslí, že lenochod neumí chodit rychle, je na omylu (pozn. myslela jsem si to také). Říkal nám to i průvodce, ale ve stanici zrovna jedli, takže nám to s pohybem nepředvedli. Zato tento je rozený atlet. Z jednoho stromu na druhý. Chvílemi v nás hrkne, vypadá to, že slítne, ale zůstal ve větvích a bravurně a rychle přelézal, kam potřeboval. Pak potkáváme ještě dva další, již méně aktivní a hodně aktivní tlupu mývalů. Park je asi po 1,5 kilometru uzavřen. V minulých dnech hodně pršelo a vodní laguna, která přeťala spojení mezi dvěma konci parku, je prý plná aligátorů. Na konci sedí chlapík a odhání se nás zpět. Do vody ani náhodou! Jdeme po pláži zpátky, na některých místech je sice červená vlajka, ale na jiných žlutá a pár lidí je v pohodě ve vodě. Tak si jdeme zajezdit naposledy na vlnách. Prostě nádhera! Na konci národního parku je restaurace, kde si dáváme své jedno teplé jídlo denně. A ještě pozorujeme vlny a dva surfaře, místního tesaře a další návštěvníky a snažíme si tenhle obrázek klidu a míru vtisknout do paměti, abychom měli z čeho čerpat po návratu domů. Kafe a na 4,5 hodinovou cestu. Napřed sedám za volant já a kroutím s ním asi 3 hodinky. No, někde víc stojíme, než jedeme. Spojnice mezi hlavním městem a přístavem je prostě naše klasická silnice třetí třídy (no svou kvalitou spíš čtvrté). Přitom náklaďáky najíždějí do fabrik, aby naložily a vyložily kontejnery ze svých tracků. Takže se co chvíli šňůra aut zastaví, protože nějaký náklaďák to potřebuje vytočit. Taky se tu staví. Naštěstí. Protože jednoproudová silnice (v každém směru) je naprosto nedostačující. Na poslední hodinku a půl si to v kopích bere Tom. Už se smráká, ale vulkán Irazú je nádherně ozářený zapadajícím sluncem. Pole s kávou pěstovanou v terasovitých polích vypadá jako z mechu. Úchvatné scenérie Kordiler.Přijíždíme do Cartága, volám Carlovi, aby nám přijel odemknout (paní bytná nám dala číslo na člověka, který nám otevírá, sama není doma a nechá nás u sebe, 40 USD jí máme dát do šuplíku). Je to anděl. Je lepší přijíždět do známého, než někde na poslední chvíli hledat, kde složíme hlavu. Krátký pokec ještě s jedním Američanem, který sem také přijel a hajdy do postele. Ráno nás čekají v laboratoři a na Irazú. Těš se. My se na tebe těšíme moc. Snad nám ukážeš svoji prosluněnou tvář. Přicházíme k Poásu, který je o 500 metrů nižší než největší Irazú. Dávají nám helmy. Instruují nás, že je opravdu musíme mít po celou dobu. Stejně tak i roušky. A u kráteru nesmíme být déle než 20 minut. Přicházíme k sopce a je tam mlha. Sopka má tři krátery. Z toho nejnižšího, aktivního unikají plyny. Naopak v tom nejvyšším se drží mlhy. Ten prostřední, který je nejzajímavější pro své jezírko, však nevidíme. Vlastně nevidíme nic. Prosíme tam nahoru, ať se nám kráter ukáže a ono se to skutečně na velmi krátkou dobu děje. Mlha se rozestupuje a my na pár chvil vidíme kráter a zelenobílé jezírko. Tak konečně. Mlha se rozevře ještě jednou, ale do třetice se jí už nechce. Volá na nás dozorce, že jsme tam už 20 minut, ať koukáme odejít.Ustupujeme. Jsme rádi, že alespoň na pár okamžiků nám tahle divoká nevěsta odhalila svoji tvář.Při sestupu ze sopky se stavujeme na večeři a jedeme se ubytovat. Vykydáme auto a přebalujeme věci, co na palubu a co do podpalubí. Do kufru to lehčí, nesmí mít víc než 23 kilo. Den dvanáctý (středa) Ráno absolvujeme bojovku po Cartagu a hledáme laboratoř, abychom se s nimi domluvili, kdy je nejvhodnější termín na testování. Přesto že máme data a roaming Svět, navigace tu moc nefunguje. Naloadujeme si ji na wifině, jedeme, a když to nejvíc potřebujeme, tak zkolabuje. Pak nezbývá než zastavit a pokoušet se domluvit s místními. O kolik méně umí anglicky (resp. na ulici nemluví nikdo anglicky), tak o to víc jsou ochotnější. Po dvou zastávkách s místními objevujeme kýženou laboratoř. Je zde fronta asi tří lidí a dostáváme se na řadu asi po půl hodině. Slečna v recepci neumí anglicky, žádá nás, abychom počkali na lékařku, která nám vše vysvětlí. Je ohromně milá. Počítá, za jak dlouho budou výsledky, kombinuje to s informacemi o našem odletu. Domlouváme se, že přijedeme v pátek v 7 hodin ráno. Na Irazú rezignujeme a vyrážíme směr Caribik, snad tam bude i lepší počasí. Je to poměrně dlouhá cesta. Sice jen 250 kilometrů, ale jedeme (a tak to říká i Waze) 4,5 hodiny. Tom kroutí volantem v serpertýnách, v mlze. Opravdu hnus. Když se na chvíli mlha rozestoupí, je vidět úžasná krajina. Bujná vegetace, terasovitá pole s kávou. Škoda, že jen odhadujeme, co je všude kolem. Přijíždíme do údolí. Počasí se bohužel moc nelepší. Je patrné, že tu pršelo opravdu hodně. Projíždíme vesnicí Venice, a nemá to daleko od pravdy, je téměř celá pod vodou, domy, auta… Je tu neuvěřitelná chudoba a strašnej „világoš“. Následují pole banánovníků a pak už jen velké fabriky s kontejnery na banány, které se odsud asi odvážejí do Puerto Lima, které je velkým přístavištěm. Přístav však jen tušíme, protože odbočujeme na Porto Viejo. Čeká nás krásná cesta podél pobřeží. Tedy krásná, přece jen se ten világoš kapánek mění v něco kulturnějšího. Asi v očekávání hostů.Míjíme Sloth Santuary (stanici lenochodů), kam se půjdeme podívat zítra. Už neprší. Hurá. Ale slunce se schovává Pobřežní vesnička Puerto Viejo je vlastně takovou osadou pro surfaře a hippies. Už zas prší a bary jsou nacpané k prasknutí. Všude smrdí tráva, stárnoucí borci tady hulí i na schodech před hotelem nebo před barem. No problem. Něčím se čekání na vlnu asi musí zahánět. Tedy teď spíš čekání na slunce, vlny jsou totiž až příliš velké.Náš hotel je moc hezký. Jsme za to rádi. Taková oáza.Vybalíme a jdeme se najíst a na procházku. Moře je rozbouřené. Prší. Napřed málo, pak víc a víc a víc… Potkáváme surfaře, kteří svoje surfy jenom nosí. Starší ženy se zapletenými šedými vlasy, s cetkami v uších a korálky kolem krku, v batikovaných šatech a holinách. Stárnoucí borce s jointem. Vracíme se mokří na kost.Opětovná anabáze ohledně vyplňování dotazníku Covid ve španělštině, navíc pro místní. Co s kolonkami, které jsou povinné a vůbec se pro nás nehodí?. Co zítra? V laboratoři nám řekli, že rozhodně máme přijet v 7 ráno. Do mailu nám přišla pozvánka na 9:45. Bože! Kdy odjet? Všude píší, že za tmy jezdit v Kostarice je čirý nesmysl. To jsme se už částečně přesvědčili. Místní buď nesvítí, nebo svítí jenom dálkovými a nepřepínají na potkávací. Závěr cesty jsou 2,5 hodiny v serpentýnách. Válečná porada. Riskneme to? Nemám z toho dobrý pocit. Zítra odpoledne má začít zase hodně lejt. Odjíždět ve 2 noci, tam, kde se to nedoporučuje, blbou silnicí 4,5 hodiny a navíc v dešti. Samozřejmě, že bychom se střídali, ale… I Tom se přiklání k názoru, že nemá cenu riskovat. Tak hold přijdeme o 50 dolarů, které jsme tu už za další noc zaplatili. Mohli bychom přijít o víc. Píšu paní z ubytování v Cartágu, jestli má na zítřejší noc místo. Píšeme do laboratoře, jestli platí sedmá nebo třičtvrtě na deset. A opět si naléváme rum s kolou. Tom stahuje Mammu miu. Třeba nám to zlepší náladu. Den jedenáctý (úterý) „Dostali Ferdinanda…“, tak se jim to povedlo. Nasrali nás hned ráno. Přišla nám zpráva od Romana, který je právě v Keni, že se změnila pravidla návratu do Čech od 5. února. Odlétáme 6. a návrat domů je 7. Od rána neděláme nic jiného, než zjišťujeme, co pánové ze Strakovky zase vymysleli. Prý je střední Amerika jedna z nejvíc nebezpečných zemí. To tak. Mají denní přírůstek 400 nemocných osob. Přesto jdeme ráno na look out tower v hotelovém resortu Cerro Lodge, které je opravdu překrásné. Malé bungalovy, bazén, vše umístěné v džungli. Daleko od ruchu měst či silnic. Když se nám nepodařilo vyčíhat ptáky večer, jdeme brzy po ránu. Teď ale máme hlavu plnou „co s tím“? Přesto se zkoušíme soustředit na to, co vidíme ve větvích – dva kondory krocanovité, starším názvem sup krocanovitý (jsou hnědočerní velcí ptáci s červenou hlavou), vypadají nebezpečně, ale jsou fakt v pohodě. Budeme v pohodě taky. Pak zelené papoušky a pak ještě ty malé manekýny – ti křičeli nejvíc. Svítání sluníčka za zády a pohled z výšky na moře. Nádhera. Nikdo nám to nezkazí, ani naše vláda – jiné podmínky při odjezdu a jiné při příjezdu. Proč ne? Je to tu jako v pavilonu papoušků. Spousty zvuků. Nádhera. Ara nepřilétla. Jdeme na snídani. Dáváme si americkou – vejce s opečenou slaninou. Máme pocit, že potřebujeme nafutrovat, abychom tuhle nesnáz zvládli. Během naší snídaně přilétly snídat i Ary. Trmácíme se za nimi tam a tam a ony nakonec přilétnou za námi. Tak to prostě v životě je. Když o něco přestaneš usilovat, přichází to samo. Před odjezdem dáme ještě pár bazénů a pak hurá do transportního dne. Potřebujeme se nablížit k sopce Irazú, na kterou chystáme výstup příští ráno. Cesta trvá asi 2 hodiny. Je to hrozně zrádné - 90 kilometrů, ale přesto jedeme tak dlouho. Jinde je to kvůli špatnému stavu silnic nebo náročností řízení (samá serpentýna), tady kvůli dopravní zácpě. Nyní jedeme tahem přes hlavní město do Cartága, které bývalo dřív do poloviny 19. století, než ho pohltila sopka Irazú, také hlavním městem. Hledáme bankomat, hotovost dochází a ne všude přijímají karty. Ocitáme se v „kulturním“ centru Cartága, které bychom vůbec za kulturní neoznačili. Prostě klasické obchodní centrum se spoustu krámků s food courtem. Dáváme si battle s bankomatem. 300 USD nám nechce vydat. Čím to? Tak zkoušíme 200 USD. Také ne. Jsme tedy vůbec rádi, že nám to nenabízí jen nesměnitelné místní Colóny. 100 dolarů nám to už ale vydá, tak transakci opakujeme třikrát. Jdeme se najíst. Vedle nás sedí slečny v kulichu. Já mám šatičky a vietnamky a Tom v trenclích a tričko. Jsme poněkud umounění a je nám zima. Natahuji si alespoň mikinu.A tak rychle, najít paní bytnou, které jsme inzerov ali, že přijedeme už před dvěma hodinami. No, není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Jak už jsme psali, ve městech nejsou značení ulic, ani čísla domů, takže vše trochu na náhodu. Náhoda se nekoná. Když kroužíme jako orli stepní, oslovuji pána, který sice neumí ani slovo anglicky, zato nám chce pomoci. Volá paní bytné ze svého telefonu a domlouvá se s ní. Posílá nás určitým směrem. Paní bytná se nám vydává v ústrety. Děkujeme všem zachráncům na cestě. Je neuvěřitelné, jak všichni místní (na rozdíl od nás) voní… Prostě asi nejsme rození pro toto klima. I když tady je zas úplně jiné. Je tu mlžno, mží, rozhodně chladněji než u moře, ale to se dalo čekat. Lidé chodí v zimním oblečení, kulichách a my v kraťasech. Vidíme ruiny kostela Santiaga Apostola, okolo kterých procházíme, protože památky jsou zde kvůli covidu zavřené. A jsou krásné. Škoda že nemůžeme dovnitř. Stejné to asi bude i s basilikou de Nuestra Seňora de los Ángeles, která uchovává sochu Černé madony.Jdeme na tržiště - čisté, rušné, bezpečné. Procházíme, nic nekupujeme a nevadí to. V supermarketu kupujeme něco k večeři a k snídani Vždyť brzo ráno vyjíždíme na Irazú. Vrácím se do obchodu pro šťávu do pití. Tom čeká před kasou. Odcházíme. Za tři bloky dál nás dohání muž: „Seňore, seňore,“ a podává nám láhev s natočenou vodou. Zapomněli jsme ji tam. Takovou dálku za námi běžel. Neskutečné!!!Je tu docela zima. Jsme rádi „doma“. Mícháme si rum s kolou. Dostáváme zprávu z ambasády. Do letadla musíme nastupovat s negativním testem Covidu. Prý nás to bude stát 100 – 150 USD na osobu. „Tak nalej ještě jednu, nebo rovnou dvě.“ Vyplňujeme formulář k návratu. Snažíme se zaregistrovat se v nějaké laboratoři na odběr vzorku na test. Ale na kdy? Budeme se kvůli tomu muset vracet dřív? Budeme muset měnit program? Budeme…Místo Irazú zítra ráno na zvědy do laboratoře. Do kdy nám dají výsledky? Kdy musíme přijít? Budeme muset měnit plány? Kolik nás to doopravdy bude stát? Došly, pošli….Sedíme v kuchyňce a přichází paní bytná. Žena našeho věku. Také učitelka. Tom jí nalévá rum s kolou. Povídáme si. Najednou není až tak těžké mluvit. Mají tady různé syndikáty, které různě kooperují s vládou, a i když nemají armádu a hodně ze státního rozpočtu jde na environmentální účely, stejně mají problémy s kriminalitou (proto tolik domů oplocených žiletkami) a s nezaměstnaností a drogami. Naše paní bytná učí etiku. Krásné. Jsme na jedné vlně. Nakonec končíme u výuky polky.  Chmury jsou ty tam. Ráno místo na vulkán jedeme do laboratoře, a pak se uvidí. Naše vláda jsou kreténi, ale nás živé nedostanou, jak řekl Butch Cassidy a Sundance Kid. Kdyby někdo chtěl mít lepší náladu (jako my), tak si pusťte tuto píseň: https://www.youtube.com/watch?v=8_JPDEHU1ok&ab_channel=Movieclips (pozn. Mimochodem, Tom si tuhle píseň přeje na pohřbu – Ádo, Madlenko, registrujte to, prosím. Dík.) Den desátý (pondělí) V noci jsme moc nespali, hotel Plinio je sice moc hezký, ale je takový komunitní – takže do noci se tam popíjelo a zhruba tak ve v půl páté ráno začala jezdit auta. Křižovatka na Spojovací je hadr. Nevadí. V 6 si jdeme zaplavat do bazénu. Jsme tu sami… Krásné ráno. Typical breakfast – jinou nepodávají a hurá pryč. Máme to hodinku a půl do národního parku v Caraře. (vstupné pro 2 osoby a průvodce 25 USD) Od Romana víme, že zde se opravdu vyplatí vzít si průvodce. A tak si ho bereme. Hned na začátku mu říkáme své požadavky – já chci vidět lenochoda a Tom chce vidět zblízka Aru a tukana. Přidávají se k nám dvě Francouzky. Průvodce má opravdu dobrou optiku a je vidět, že se vyzná. Chodíme skoro potichu, poslouchá, kde co slyší, opakuje zvuky. Vypráví nám i o stromech – mahagonu, pak o stromu, který má pichláky a v sobě spoustu jedu. Také nám ukazuje divoký banán, který jedí jak tukani, tak Ary, a i malpy. Krásně voní, ale má obrovská jádra, takže pro nás nekomfortní ho jíst.Je neskutečné, jak bystré oko má. Najednou se zastaví, poslouchá, pak se dívá, nastaví optiku a přesně namíří. Když najde něco opravdu zajímavého, má radost jako malý kluk. Směje se od ucha k uchu, plácá rukama. Pobízí nás, ať si pospíšíme a bere nám foťáky, aby nám přes optiku ten „úlovek“ vyfotil. Ukazuje nám nějaké drobné ptáčky, které jsou endemitní pro Kostariku. Vidíme znovu i malpy, pak nějaké žabičky, ale také bílého i černého netopýra. To, o čem jsme se už předtím dohadovali, co to je – taková černá boule na stromě – je termitiště. Pořád nám ale lenochod, tukan a Ara chybí. Průvodci se naštěstí mezi sebou domlouvají vysílačkami. A tak se vracíme asi 600 metrů zpátky a vysoko v koruně stromů spící lenochod. Vůbec, ale vůbec bychom neměli šanci nic z toho sami vidět. Prostě bychom jen procházeli lesem, tady ne zrovna vzhledným a neviděli bychom nic. Ara ale pořád ještě chybí. Už jsme je viděli, ale Tom je chce vidět víc nablízko, aby chvíli poseděli. V lese ji nemůžeme najít. Nasedáme tedy do aut a pod vedením průvodce jedeme na kraj vesničky Tarcoles. Je tam holý kmen bez koruny, v něm díry. Najednou vylézá Ara. Jakoby byla na vysílačku. „Vylez. Teď.“ Průvodce opětovně předvádí festival radosti. Splnil nám téměř všechna přání. Jedině tukan nevyšel. Trošku trapas na závěr. Mysleli jsme, že průvodce je v ceně vstupenky jako zaměstnanec parku. Nebyl. Takže jsme průvodci chtěli dát něco na přilepšenou a ukázalo se, že je to málo. Omlouváme se. Trochu se stydíme, že jsme situaci nepochopili a dáváme mu 20 USD za osobu. Stálo to za to. A my jsme asi z laciného kraje. Pokračujeme do nitra vesnice Tarcoles. Prý je to tam samý papoušek. Není. Je to rybářská vesnice. Je tu hodně pelikánů a takových „velkých tmavých racků“ (nevíme, co to je). Asi kradou rybářům zbytky. Prodejci ryb sedí u hlavní silnice a mají čerstvé ryby napíchané na hácích, vyvěšené tak, aby je řidiči viděli. Vidíme tam i tu červenou rybu, kterou jsem si dala k večeři v Tamarindu. Mají i menší – pro jednu osobu. Koupeme se v moři, v pobřežní restauračce s místními poobědváme filet ryby, mořské plody, krabíka, bramborovou kaši a zeleninu. Znovu se koupeme, a pak odjíždíme na krokodýly. Zastavujeme za mostem. Místní výběrčí má přidělaný hrnek na klacku. Asi se bojí covidu. Peněz za nic se ale neštítí. Pokřikují. Nedej bože nezaplatit. Tom mu dává pár drobných. „Ještě, ještě.“ Pokřikuje. Tom jednu minci přidává. Pak můžeme projít. Z mostu vidíme krokodýlí rodinku. Tři obrovští hned pod námi. Na břehu další. Jeden si na nás pěkně otevírá hubu. Po dostatečném pokochání odjíždíme hledat naše ubytování. Cerro Lodge. Není to daleko. Jsou to bungalovy v lese, bazén a spousta velkých a malých, pořádně ukřičených Frantíků. Vidíme Ary. Na protějším kopci je rozhledna. Jdeme tam, třeba něco uvidíme. Pod rozhlednou je stejně uschlý a vykotlaný strom jako v Tarcolesu. Určitě tam bydlí Ara. Vydržíme do západu slunce, říkáme si. Přiletí na noc domů. A ještě uvidíme západ slunce nad mořem. Jsme tam asi tři čtvrtě hodinky. Skoro zapadá. No, ale – přicházejí Frantíci. Křičí, dupou. Chvíli držíme. Třeba ztichnou. Bohužel. I když už oba tatínkové od asi 6 dětí jsou tady, děti snad ještě přidávají na síle. Klademe si otázku, jestli my, když požadujeme, aby se naše děti ve společnosti chovali tak, aby neobtěžovaly někoho dalšího, vlastně děláme dobře. Možná jsou pak české děti (nebo ty naše) málo sebevědomé. Z těhle asi vyrostou způsobní dospělí Francouzi. No, nevím. Ale stejně bych asi neměnila. Snášet tolik let ukřičené ratolesti bych asi nedala. Něco prohazujeme o Herodovi. A ustupujeme. Zkusíme to zítra brzo ráno. Den devátý (neděle) Ráno si dáváme v Santa Eleně kontinentální snídani. Neprohloupili jsme. Talíř s ovocem (meloun, ananas, banán), míchaná vajíčka s tousty, trochu másla a marmeláda. Já zkouším ananasovou a Tom z maracuji. Mňam. Máme před sebou 3,5 hodinovou cestu, a tak se nezdržujeme a vyrážíme. Tom sjede serpentýny dolů do Las Juntas. Kloubouk dolů, zvlášť když se všichni psi z okolí rozhodli rozjímat toto nedělní ráno na silnici. Pes s absolutní předností. A já pak poprvé přebírám asi na hodinku Jimíka. Projíždíme kolem míst, kam se budeme následující den vracet. A znovu se mění klima v tropické. Při jedné zastávce vidíme nad námi létat papoušku Aru. Usmíváme se na sebe. Tak už jsme ho viděli volného v přírodě. Zase zesiluje počet cyklistů na silnicích. Uvažujeme, jestli jsou Kostaričané takovým cyklistickým národem, nebo zda sem jezdí trénovat některé světové cyklistické stáje. Většina z nich má opravdu profi vybavení a závodníky bychom v nich i hádali. Teď ale na nejjižnější bod naší cesty – NP Manuel Antonio. Od recepčního v hotelu se dozvídáme, že si máme pospíšit. Mají sice do 4 hodin, ale kvůli covidu mají limit, kolik lidí tam vpustí, … a je neděle. Opětovně se držíme hesla, nezastavovat na dřívějších parkovacích místech. Jet až k bráně. Cestou, jak jsme rozjetí, vletíme do odvodňovacího kanálu. Málem tam necháme výfuk a pak i zjišťujeme, že jsme někde ztratili zadní „espézetku“. No, možná to bylo tam. Rána to byla velká, ale Jimík přežil. A to je hlavní. Před branami do národního parku je pěknej bordel. Jeden stánek na druhém. Samí dotěrní prodejci, samí dotěrní chlapíci z parkingu. Jednomu dáváme 2tis. colónů (asi 3 USD), že mu parkujeme před domem a rychlým krokem ke vstupu do národního parku. Mít tohle panoptikum za sebou. Mají zavřeno! No, to snad ne. Zkouším umluvit paní u vstupu, které říkám, že jsme sem vážili dlouhou cestu. „Je mi líto. Pouze s vstupy s rezervací.“ Co teď? Přichází další zřízenec (asi boss) a ptáme se ho, jak je to možné, že nemůžeme dovnitř, když mají do 4 odpoledne? Prostě všichni místní se rozhodli jít do NP. Jsou tam totiž krásné pláže a smí se tam koupat. Poplatek není nijak velký (15 USD), takže to není nedostupné. Ptám se: „Jeli jsme sem hrozně dlouho. Kde si můžeme zarezervovat vstupenky na zítra?“ „Zítra máme zavřeno.“, zní hlas zřízence. Tom říká: „We flew over all word to your park and now is closed. It isn´t possible.“ Chvíli na nás kouká. Máme zoufalé obličeje. Otevře bránu: „Go.“ A my vběhneme dovnitř. Jsme tady. Hurá. A jako bonus zadarmo! Procházíme povalovými chodníky přes mangrovy. Možná tu bude i nějaký krokodýl, ale nevidíme nic. Jsme rádi, že jsme tady. Park není nijak velký. Ale jedna pláž hezčí než druhá. Místní jsou nasáčkovaní na té nejbližší. My jdeme dál. Najednou se před námi objevuje zátoka - bílý písek, skály, o které se tříští vlny, z moře vystupující skály porostlé stromy. Úchvatné scenérie. Jsme na celé pláži čtyři. Vrháme se do vln. Teplá jako kafe. Prostě ráj. Asi po půlhodince se vydáváme na okruh kolem parku. Procházíme pralesem, snažíme se zaslechnout nějaké zvuky, vidět zvířata. Vidíme aguti – takové větší morče. Na další pláži vidíme leguána! Skoro odmítám věřit, že není jen tak narafičený vyřezený ze dřeva. Ani se nehne. Je blízko skupinky fotících se mlaďochů. Fotograf má v hledáčku dvě vnadná děvčata v mořské pěně. My, hned vedle něj, zaměřujeme svoje foťáky opačným směrem. Jsme od něj asi půl metru. Krása. Na cestě zpátky potkáváme tlupu malp kapucínských. Tak blízko jsme je ještě neviděli. Probíhají mezi mnou a Tomem. Mláďata si hrají v písku těsně před námi. Pak přijde máma, hupnou jí na záda a vezou se dál. Skáčou z větve na větev, ochutnávají listy, honí se mezi sebou, některé pózují. Je jich tam asi 15 až 20 a všechny jsou tak blízko. Vůbec nemají strach. Jsme v sedmém nebi. Všechna dosavadní setkání s opicemi byla hodně na dálku. Tady jsme je od sebe měli pár centimetrů. Po cestě kupujeme pár piv a jdeme se osvěžit do hotelového bazénu, uděláme si večeři „selfmade“ v místní kuchyňce. Městečko dole není zrovna frendly. Takže odpočinek na terase v hotelu, zpracovat fotky, napsat další část deníku, udělat plán na zítra a spát. Pura vida. Den osmý (sobota) Po typical snídani prohlašuji, že si příště dám už jen kontinentální. U moře (na rozdíl od Arenalu) nepodávali ranní mističku ovoce, ani džus. Ztracené volské oko, buřtík, majonéza, osmažený banán, 3 opečené bílé toustíky a kopička rýže s fazolemi už stačí. Příště zas něco jiného. Máme před sebou 2,5 hodiny cesty a nabitý den. Čeká nás mlžný prales Monteverde. Chceme také absolvovat noční prohlídku, protože zvířata ožívají vždy až ve chvíli, kdy z parků odcházíme, takže doufáme, že jich v noci za pomoci zkušeného průvodce uvidíme víc. Poslední hodina jízdy je pro silné nervy. Ještě že je Tomáš má. Jimík moc netáhne. A my jedeme serpentýnami do strmých kopců. Nejhorší jsou pánové Kochalski – tedy situace, kdy řidič před vámi jede pomalinku se svým vytuněným 4x4 a kochá se scenériemi kolem. Vy se však potřebujete rozjet, aby Jimík do protikopce vůbec vyjel. A takový pan Kochalski si jede hezky uprostřed. Prostě jak říkám, Tom má dobré nervy. Já hlavu zabořenou někam dovnitř auta. Ani nevyhlédnu ven, a to jinak nevolností v autě netrpím. Myslím, že tyhle zatáčky s průrvami okolo silnice (resp. v jistých místech spíš tankodromu) by rozhodně nebyly pro Ádu, když zelená i na cestě do Rokytnice. (pozn. Ádo, promiň, ale vzpomněli jsme si na Tebe, jak bys to asi dával.) Přijíždíme do Santa Eleny, kde bydlíme v Cabinas al Golfo. Je tu úplně jiné klima. Jedeme ze slunce a horka. Tady je vichr, ale opravdu vichr a mží. Zase se tu hezky dýchá. Tomovi jsem tvrdila, že asi budeme bydlet někde u golfového hřiště, když je to „al Golfo“. No, nebydlíme. Ale domeček je to útulný, a stejně tak pokojík. Pan recepční hned nabízí noční prohlídku za 25 USD na osobu, a tak si ji objednáváme. Jen do pokoje naházíme věci, převlékáme se z letního oblečení do něčeho pořádnějšího a v dlouhých kalhotách, mikinách a v batohu ještě šusťákových bundách vyrážíme do mlžného pralesa. Přesně jak říkal Roman: „Nenechte se zlákat naháněči na parking, jeďte až k závoře.“ Bereme si jeho rady za vlastní a téměř projedeme bránou parku. Máme trochu na spěch, protože je po polední a v půl šesté si pro nás přijedou na noční prohlídku. Mlžný prales je ale úplně jiný, než jsme dosud viděli. Epifytní rostliny v mnoha patrech už známe. „Chodící“ stromy, které se do sebe zapletou, takže tvoří obrovské spletence několikasetlet starých Entů, také. Ale zde je všechno opravdu mlžné a vlhké. Všechno je obrostlé mechem. Ze stromů visí cáry mechů, omechatělých liján, všude kape voda. Z vyhlídek vidíme, jak se z lesa páří. Vlasy mám jako ovce. Nevadí, už si zvykám, že je nezkrotím. Na jedné z výhlídek, odkud je krásně vidět jezero Arenal, si k nám přijde popovídat nosál. Vytáhli jsme banán ke svačině, tak přišel na „přástky“. Trochu mu dáváme. A jedna Angličanka nám říká, že jí i slupky. Zkoušíme to, ale vidí, že máme ještě banán, tak proč by jedl slupky. Ty mu pod stromem necháváme na pak. Procházíme zakázanou cestou a bohužel to opravdu nejde projít. Most je v dezolátním stavu. Tom by na něj asi vlezl a pokusil se ho zdolat. Já jsem ale srab. Tak se vracíme. Nebyla to ale marná cesta, protože vidíme obrovské hnědé opice, jak se houpou vysoko ve větvích. Dohadujeme se, jak jsou asi velké. „Ty jsi snad rybář,“ říká mi Tom, když tvrdím, že měla minimálně metr. „Prosím tě, sotva 60 cm.“ Kapituluji. Zkusíme to zjistit, co to vlastně bylo. Barvou se to podobá orangutanovi, ti tady ale nežijí.Kaskáda vodopádů je po tom, co už jsme viděli, nic moc. I v Harrachově jsou větší. Ale nevadí. Všechno stíháme. Dojet do hotelu, kde nás vítá duhový oblouk, vysprchovat se, najíst se, a znovu na trek, tentokrát ten noční. Přijíždí pro nás tranzit pro 8 lidí. Měří nám teplotu, zlije nás desinfekcí. Face mask je nutností po celou dobu. V pořádku. Hlavně bych tady nechtěla řídit v noci, když i přes den to byla bojovka. Na místě se každé 8členné skupiny ujímají po opětovných hygienických procedurách „gajdové“. Jsme skupinka z Belgie, Francie a Česka. Průvodce nám vysvětluje, že si baterkami máme svítit jen pod nohy. Že on jediný bude svítit na zvířata. Hned na začátku vidíme racoona (mývala), jak leze po větvích. Pak nám představuje jeho kostarického příbuzného, který ve větvích spí. Jméno si musíme najít. Je to kostarický endemit. Za pár kroků vyruší ze spánku tarantuli, prý ze 70 druhů tarantulí žije v Kostarice 50. Pak se díváme na spící tukany – ti kostaričtí jsou menší, než ti, co známe ze ZOO. Mají zelené bříško jako tenisák a kvůli teplotě, bezpečí, ale zde i kvůli světlům baterek zastrkují hlavičku pod křídlo a spí. Takže vidíme jen zelenou kouli bez hlavy. Průvodce nám pak představuje nejmenší žabičku – endemitní pro Kostariku a taky škorpióna, na kterého svítí modrým světlem a škorpión pak zfosforeskuje. Opice, ani hady bohužel nenachází. Vidíme ještě jiné druhy spících ptáků a žáby. I tak to byl zážitek. Vítr zesiluje. V pralese byl klid, ale u hotelu už to zase fičí. Poryvy větru jsou tak silné, že nevím, jak v tom řevu vichru vůbec usneme. Protahuje i pokojem. Snad budeme mít i ráno střechu nad hlavou. Den sedmý (pátek) Opětovný kohoutí budíček, improvizovaná snídaně na terase v Tamarindu. Sbalit a v 9 odjezd do Sámary. Další líný den. 100 kilometrů za 2 hodiny. Cesty v Kostarice nejsou uzpůsobené na rychlejší jízdu. V kopcích samá serpentýna, v odlehlých místech tankodrom a všudypřítomné a zároveň neviditelné retardéry označené pouze žlutým kosočtvercem s nápisem Reduktor. Po týdnu ježdění se vůbec nedivíme, že náš Jimík (Suzuki Jimi) nemá vůbec, ale vůbec žádné funkční tlumiče. Neměl je už, když jsme ho přebírali. Tehdy jsme se divili. Teď už se nedivíme. Co chvíli tedy volám: „Tome, pozor – a jako dovětek střídám slova „konduktor“ nebo „retardéro“ (protože to zní trochu španělsky), protože na slovo „reduktor“ si nikdy nemůžu vzpomenout. V Sámaře jsme našli ubytování na první dobrou. Někdy to není úplně jednoduché. Vesnice nebývají označené, stejně tak ulice vůbec nenesou žádná jména. Booking nám třeba píše: 200 metrů od katolického kostela vpravo. No ale už nepíše v jakém směru – jestli z východu na západ, nebo ze západu na východ, nebo ze severu na jih nebo obráceně... Každopádně „donna“ ve středních letech, majitelka hotýlku s italskou vegetariánskou kuchyní, nás ubytovává už v 11 hodin. Děkujeme jí za ochotu a už za chvíli jsme na pláži. Wellcome to paradise. Na pláži jsme téměř sami. Bodejď by ne, všichni mají siestu. Asi hodinu se koupeme. Vlny jsou menší a my směřujeme na jednu stranu zátoky, abychom si ji prohlédli alespoň z vody. V horku jako je dnes, není možné se jít projít. Na to si budeme muset počkat do večera. Tomovy hodinky ukazují, že jsme uplavali asi 400 metrů. Umí dokonce vytipovat plavecký styl. Kraul, znak ani prsa to nebyly. Spíš něco jako odraž se ode dna a nech se nést. Tak nevím, jak tyhle věci měřící tělesnou aktivitu fungují. Tomovi se někdy ze zápěstí ozve pokyn: „Dýchej.“ Tak nevím. Ležíme pod palmami. Opravdu ráj. Pouštíme si mluvené slovo historické detektivky od Vondrušky a za chvíli usínáme. Pak se jdeme ještě jednou smočit. Vozíme se na vlnách. Ale pak už do sprchy a na procházku. Zas tak lenivý den to nemůže být, 5 kiláčků tam a zpět. Chceme prozkoumat druhou stranu zátoky, kde kotví loďky a kde z vody trčí magická skála. Pod nohama černý vulkanický písek, občas vyvržená torza bílých korálů a vesměs černé kamínky. Některé kamínky si však na kamínky jen hrají. Když jste od nich dál, tak chodí. Když se přiblížíte, strnou a hrají si na kámen. Poustevníčci jsou krabíci, kteří prostě klamou tělem. Pár pelikánů loví a slunce se za chvíli ponoří do vln. Ještě pozorujeme místní, kteří si přišli zahrát fotbálek na pláž. Pár kluků na prknech drandí po vlnách nebo po písku. Rodinky jsou vyložené na plastových židlích v půlkruhu nebo dokonce sedí v otevřených kufrech svých aut. Vyndávají pivo, dívají se na západ slunce a povídají si. Malí stavitelé písečných hradů vedle nich. Špinaví a šťastní. Všichni se přišli rozloučit se s tímto dnem, stejně jako my. Tyhle scenérie se prostě neochodí. Už po tmě se vracíme do hotelu. Dáváme si gnocci se čtyřmi sýry, dvě pivka a jdeme plánovat, co podnikneme zítra. Tak bye bye paradise. Den šestý (čtvrtek) Kohoutí kokrhání v 6 ráno. „Jestli nezmklneš, jdeš na pekáč! Kohout na víně.“, zazní vedle mě. Sice se nemůžeme dočkat Pacifiku, ale tohle snad ne. Včera jsme přijeli za tmy a neviděli už nic. Ještě se chvíli válíme, ale zabrat už v tom randálu nejde. V 8 hodin ráno, po snídani, kterou si děláme na koleni, odcházíme k moři. Pláže jsou prázdné a budou téměř prázdné i odpoledne u hotelů. Pěkně nám přikládají pod kotlem. Jen vítr a nohy ve vodě nás osvěžují. Sbíráme mušle. Brodíme přes deltu řeky a jdeme dál, asi 4 kilometry podél pláže do oblasti, kde se rodí želvy. Vidíme však jen jednu cestičku připomínající stopy pásáku, kterou po sobě zanechávají karety. Samotné želvy nevidíme. V Kostarice se líhne pět ze sedmi druhů karet. Líhnou se v průběhu celého roku, několik dní v měsíci. I zde mají problém s tím, aby se k vejcím nedostala dřív mafie. Na konci zátoky je skála, kde jsou hejna pelikánů šedých a terejů. Loví. Úchvatný pohled. Krátce zakrouží nad hladinou, vznesou se ještě o kousek výš a pak střemhlav do vody. Asi hodinka okouzlení lovem ptáků, a pak honem pod palmy, jinak se opečeme do bolava. Pacifik je plný vln. Některé nás melou, některé nás vezou až k břehu. Tak zase zpátky chytnout další. Odpočinek pod palmou a hlad. Bufík pro surfaře potkáváme za pár set metrů a dáváme si výbornou tortillu s masem a zeleninou. Tom pro velký úspěch dvě a já po dvou dnech místo nášupu kafe. Konečně. Odpoledne se vracíme zpět. Pozorujeme surfaře, jak čekají na vlnu, ladně vyskakují na prkno a vezou se, padají a znovu vyskakují a znovu se vezou. Krásné. Příliv nám zúžil pláž, kterou jdeme zpět. A delta už není k přebrodění. Tom to zkouší, ale za chvíli je tam po pás. Jsou zde převozní loďky. 2.500 colónů na osobu (za dva asi 8 USD) za převezení přes deltu o délce asi 100 metrů. Dobrý byznys. Ještě jednou skáčeme do vln. Vedle nás surfaři, tak raději dál, ať neschytáme prknem přes hlavu. Vozíme se na vlnách a baví nás to. Jen písek máme úplně všude. Když přijdeme k batohu, tak je všude i tam. Je jemný a dočerna. Máme černé pískové mapy i na těle. I přes sprchu na kraji pláže bude náš sprchový kout v bungalovu připomínat spíš pískoviště.Chvíle odpočinku, nějak to nicnedělání zmáhá. A najednou černý stín za oknem. Velká opice. Následně si nacházíme, že je to vřešťan. Na stromě za bungalovem máme celou tlupu. Chopíme se mobilů a snažíme se ulovit nějakou fotku. Po odpolední siestě odcházíme na pláž. Dobrý timing. Právě zapadá slunce. Všichni jsou na pláži. Stejně jako my se jdou podívat na každodenní zázrak. Procházíme se na druhou stranu zátoky. Kolem nás projíždějí jezdci na koních, míjíme dvojice se psy, dívky fotografující se u západu slunce, meditující jedince. Na obzoru siluety lodí a slunce nořící se do vody. Pak už jen červánky. Vítr nám bere vlasy. A je nám krásně.Což takhle si dát rybu, když jsme u moře? Po cestě tam jsme míjeli rybí restauraci, navíc tam krásně hráli jazzík dva kluci, jeden na perkuse, a druhý střídal kytaru se saxofonem. Vrátíme se tam. Na pláži si místní rozdělali oheň a popíjí u něj. My sedíme vedle a vybíráme si z jídelního lístku. Názvy nám nic moc neříkají. Co nám doporučíte? Vybíráme dvě ryby. Číšník se nás ptá, jak veliké. Chceme menší až střední velikost. Pro jistotu se ptáme, jestli jsou to porce pro jednoho. Pán s mírným zaváháním říká, že ano. Nevšímali jsme si toho, ale měli jsme. Možná vypadáme hladově, protože to, co nám přinášejí, je neuvěřitelné. Tomova porce je vcelku normální. Ale ta moje?!? Vypadá to jako bych měla sníst celého vánočního kapra sama. Na grilu až pod nos mi přinášejí obrovskou rybu pokrytou grilovanou zeleninou. Musím se smát. Smějeme se oba. To snad není možné?!? Vypadá to nádherně, ale ta porce! Jestli tohle spořádám, tak asi až do konce pobytu nebudu potřebovat jíst. Tome, díky, že jsi mi nejmíň se třetinou té „velryby“ pomohl. Jinak bych praskla. Den pátý (středa) Vracíme se do národního parku Rincón de la Viejo. Ze Santa Marie vstup není možný, a tak se vracíme do resortu Palaís a kupujeme vstupné na dva vodopády (15 USD na osobu) a v 9 ráno vyrážíme. Už trochu tušíme, že hot springs v Rio Nigro asi nestihneme, ale nevadí. Přehodnocování plánu je naším denním chlebem i doma, takže všechno o.k. Na rozcestí jsou dva směry na Hiddenwaterfall 2,3 kilometrů, ale zdá se, že to bude dost do kopce. A na Cangreja waterfall 3 kilometry a zdá se to být po rovině, alespoň tam, kam dohlédneme. Tak kam napřed? „Nahoru“, říká Tom. Je ještě dopoledne, pak bude víc vedro a bude to horší. Hiddenwaterfall - od rozcestí něco přes dva kiláky, tak to máme v kapse za chvíli. Ale ouha. Prales končí, jdeme nahoru, jdeme hodně nahoru. Prostě kopec jak kráva. Vegetace řídne, není kam se schovat. Nejprve děláme pravidelné zastávky na vydychnutí a napití se pod řídce rostlými stromy. Pak stromy došly. Když se chce člověk napít, stráví o pár minut víc na výhni. Osvítil nás sám pán Bůh, že jsme koupili hiking hole. Jsou skvělé, i když jdeme nahoru a i když jdeme dolů. Šetří nám kolena a trochu zatěžují horní část těla, takže všechno nemusíme urvat nohama. Zvládnout tuhle výheň nám pomáhá i vítr. Někdy je dost silný, ale co. Konečně jsme se vyplazili nahoru. Naše zděšení, když v dáli vidíme čůrek vody ze skály. Nápis na rozcestí sice říká, abychom šli ještě 100 metrů, ale ten čůrek v dáli…?!? A 100 metrů po rovině není to samé, co 100 metrů do útrob skály, kam nás šipka navádí. No ale jsme přeci tady, tak postavit morálku do latě a jde se. Zlaté hůlky. Přicházíme ke kaskádě, která v jedné chvíli vytváří menší lagunu a dál padá dolů. Na okraj kamenů jde jen Tom, já se tam bojím, zvlášť při tak silných poryvech větru, a tak asi vodopád neuvidím. Svlékáme se a zákaz - nezákaz se jdeme osvěžit. Voda není ani tak ledová. Refresh je potřeba. Sotva vylézáme z vody celí nazí, přicházejí Francouzi, kteří nás v naší nahotě střídají, a také si dopřávají lázeň. My pokračujeme po šipce, asi tam ještě něco je…Jdeme opravdu už jen kousek a uprostřed pralesa se vyloupává vodopád s lagunou. Odhazujeme svršky a jdeme si zaplavat. Prostě nádhera. Nic lepšího si nemůžeme přát. Stálo to za to. Je 13 hodin a opět ocitáme na rozcestí - Cangreja waterfall vzdálený 3 kilometry. Skutečně jsme udělali dobře, že jsme zvolili toto pořadí. Cesta je o poznání jednodušší. V jednom místě džungle říká Tom: „Tady to smrdí jako ve vopičárně.“ Na konci nás čeká opět nádherný vodopád s lagunou. Jsou tu dva fotografové, ale nám je to putna. Shazujeme svršky a šup do vody. Cestou zpátky slyšíme, že džungle se začíná probouzet. V jednom místě nás překvapí hejno papoušků. Jsou hnědí, mají ostře žlutý dlouhý ocas a je jich opravdu hodně. Tiše stojíme a pozorujeme je. Už je hodně hodin, máme před sebou 100 kilometrový přejezd k Pacifiku, musíme dál. V lese se najednou uprostřed hovoru Tom zastaví a větří. Dívá se nahoru a potichu hůlkou ukazuje, kam se mám podívat. Malpa kapucínská. Pozorujeme opici v divoké přírodě. Žádná klec, abychom si ji mohli prohlédnout. Za chvíli další a další a další. Je tu celá tlupa. Některé vyloženě pózují. Úchvatná podívaná. Je to přesně v tom místě, kde Tom čichal „vopičárnu“.Musíme však dál. Ještě jednou v jiné části pralesa se nám podaří zpozorovat malpy ještě jednou. Na chvíli se zastavujeme. S obdivem je pozorujeme my, a ještě další dvojice Američanů, a pak oba fotografové, kteří nás došli. Je to nádhera.Naštěstí park nezavírají, i když je po půl čtvrté (po zavíračce) a nechávají opozdilce normálně odejít, aniž by museli cokoli přelézat a krkolomně se dostávat z parku ven. Vyrážíme do Tamarinda k Pacifiku. Cesta v pohodě. Jen, když se setmí, se nestačíme divit. Místní nezapínají světla aut ani po tmě. Jsou neviditelní. Neviditelná nejsou jen auta, ale i cyklisti a chodci. Sebevrazi. Na silnicích nejsou většinou ani krajnice, takže když náhodou očima kouknete do navigace, tak pozor! Hnedle můžete být ve škarpě, nebo někoho popovézt.Přijíždíme do Tamarinda. Je to takový Hollywood po kostaricku. Vlastně jsme rádi, že jsme z hor odjeli tak pozdě a že tu budeme jen jeden den. Jdeme si koupit do obchodu večeři. Kupujeme italské salámy, chleba máme. Taky melouna. A pak kostarický rum. To by člověk asi měl předpokládat, že rum, když je místní, stojí míň než mortadela z Itálie. (Ale místní uzeninu neměli). Tak co se dá dělat. Tom upravuje fotky, já píšu náš cestopis. Popíjíme Cuba libre. No, možná bude ještě veselo.  Den čtvrtý (úterý) Po snídani opouštíme oblast Arenalu, a i když máme sopku již dávno za sebou kolem Lake Arenal jedeme ještě více než hodinu. Krásné výhledy, skoro by se zdálo, že jsme u moře. Dokupujeme benzín a zásoby, a vydáváme se dálnicí do Liberie, kde zatáčíme na Curabandé a hledáme naše ubytování. Potkáváme lidi, kteří by byli ochotní nám pomoci, ale jazyková bariéra jim to neumožňuje, až se potkáváme s chlapíkem, který nám ochotně vytelefonuje, kde bydlíme. A dokonce ho autem následujeme až k našemu místu dnešního pobytu. Než by nám to vysvětloval, raději tam s námi dojede. Cestou po pralese pak na tento moment ještě vzpomínáme a klademe si otázku, zda by toto nebo to, jak nás přijal první noc Alfonso, udělal někdo z Čechů. Obáváme se, že nikoliv. A udělali bychom to my? Přijali bychom domů cizince, o kterých nic nevíme? Tam, kde jsou naše děti nebo naši přátelé?!? Jací vlastně jsme my Češi? Ubytování je milounké, jsme tu sami. Vyhodíme věci z auta a jen s batohem odjíždíme do NP Rinjón de la Vieja. Cestou nás staví místní „gaučo“ – chlapík v sombréru, s kvérem za pasem a chce po nás za otevření závory přes cestu 700 tis. Colónů za osobu. A tak platíme. Závora se zvedá a my pokračujeme k sopce Rincón. Bohužel hodně tras je zavřených jednak kvůli pozdní hodině (některé trasy jsou dlouhé a po poledni na ně již nepouští), a jednak kvůli covidu (vchod je jen ze sektoru Palaís, aby koordinovlali lidi na trase). Nahoru na sopku se nelze dostat (prý je aktuálně v aktivitě). A tak se vydáváme na nejkratší a vlastně jediný možný okruh (15 USD na osobu).I tak je to zážitek. Zpozorovali jsme dvakrát opice ve větvích. A pak nás uchvacuje vulkanická činnost. Napřed vidíme jen sirnatá pole – bílo, žluto, šedé barvy, kde zpoza kamenů kouří a smrdí. Tomáš jde blíž, i když se to nesmí a hlásí, že je to opravdu horké. Ruku však na vyvřelině udrží.Další zastávkou je šedé jezírko, kde probublává bahýnko. Dál pak vidíme jezírko, ze kterého se hodně, ale opravdu hodně kouří a opět to dost smrdí sirovodíkem. Nakonci nás park odměnil výhledem na vodopád. Protože jsme ale už viděli daleko větší, nejsme tak paf, jako minulé dny. Přesto je moc hezký. Jsme prostě už tak trochu zmlsaní. Snažíme se najít ještě druhý resort. Musíme ale z druhé strany projet bránou, kterou hlídá jiný, mnohem mírumilovnější chlapík. A opět tu jsou psi na silnicích, kteří se nedají ničím a nikým vyrušit – psi s absolutní předností. Chlapík hlídající bránu má psů hned několik. Naštěstí neleží uprostřed cesty, ale na okraji, a tak otevřenou bránou vyjíždíme z placeného resortu. A možná, až budeme chtít zpátky, budeme muset platit znovu. Vydáváme se k Santa Marii, což je druhá sopka a druhý vhod do NP, abychom viděli alespoň vodopády a třeba i nějakou další vulkanickou činnost. Neděláme si iluze, že bychom se někam v 15.30 dostali. Zavírá se tady dost brzy. Prostě to jen chceme očíhnout, abychom zítra netápali a neztráceli drahocenný čas. Mezitím však zavírají i Hot springs Rio Negro, a tak si všechno necháváme na zítra. Při zpáteční cestě máme doklady o zaplacení průjezdu soukromým územím přitisknuté na čelním skle a velkou rychlostí, rozesmátí, za zběsilého mávání projíždíme. Jakýkoli pokus vyžadovat platbu nemá šanci.Vracíme se zpět, jdeme se k místním vykoupat k brodu místní říčky. Tom zachránil čest naší výpravy, protože já jsem ztratila odvahu se do té studené vody ponořit před očima tolika místních borců. Vykoupaní jdeme na večeři do curabandské Sody. Dáváme si fajitos, a pak už se zahnízdíme na terase našeho pokojíku. Jsme tu sami, otevíráme si víno a třídíme fotky, píšeme deník a posloucháme dobrou českou muziku a popíjíme rulandské šedé z Chille. Máme se moc fajn. Dneska byl víc přesunovací den. To zítra bude taky, ale zítra si ho víc vyšperkujeme chozením a koupáním. Tak pura vida. Den třetí (pondělí) Po typical breakfast, který sestával z misky ovoce, 2 opečených toustů, ztraceného vejce, kousku kozího sýra a rýže s fazolemi, odjíždíme na trek kolem sopky Arenal. Po cestě opět potkáváme nosála, který si na nás mávnul a jakmile otevíráme dveře auta, chce nastupovat dovnitř. My ale žádné taxi nejsme. Dáváme mu tedy kus banánu a odjíždíme. Zajišťuji nákup vstupenek (36 USD), ptám se na cestu. Tom připravuje batoh a hole na výstup. Tu nás začínají nalétávat nádherní modří ptáci (později se dozvídáme, že jde o sojku středoamerickou), kteří jsou zjevně zvyklí žebrat u turistů. Jsme z toho uchvácení natolik, že i Tom jim dává banán. Někteří mu dokonce nalétají na ruku. Asi se to nemá. Ale co…Vydáváme se na 6 kilometrový trek k sopce. Nejprve cesta vede lesem nebo třtinou a pak začínáme stoupat. Zhruba za půl kilometru si začíná Tom lámat hlavu, kde máme klíče od auta. Prohledáme batoh a … vracíme se. Klíče jsou v zadních dveřích auta. Zatracení ptáci, odvedli naši pozornost. Tak se s hodinovým zpožděním vydáváme na cestu znovu. Je až neuvěřitelné, jak daleko kameny z výbuchu byly schopné dolétnout. Musely sletět do údolí a pak se ještě koulet nahoru. Nebo že by je rovnou vulkán vystřelil do takové dálky? Dočítáme se, že v roce 1968 (kdy jsme se s Tomem narodili) láva a kameny pokryly 15 km2, zničily 3 vesnice a zabily 89 lidí. Lávové pole je ale obzvlášť úrodné, na kamenech lišejníky, ale i orchideje a spousta drobných něžných krásek. Džungle je mladá, stromy jsou útlé. Je to jasné, vždyť jim není víc než 52 let. Je vidět, že i cesty musí průvodci zabezpečovat a vysekávat a čistit často. Příroda jinak všechno schvátí a když se chvíli nestaráte, již nenavrátí. Obcházíme jezero. Potkáváme se s Američany a Francouze, mile se usmíváme, prohodíme pár vět, vzájemně se vyfotíme a jdeme dál. Na konci cesty nám za odměnu staví osud do cesty vyhlídku na Arenal. Dnes má kráter v mlžném mraku, jindy hrdý až „půdu“, se nyní o svou hrdost nepodělí. I tak tu bylo krásně. Druhá naše cesta je Waterfall La Fortuna. Pan parkmajstr sice nevybírá za parking, zato všem spravedlivě zjišťuje teplotu, a opravdu dbá na to, aby se každý umyl, otřel si boty, a dal si roušku. Pak už nás čeká jen 500 schodů dolů. Před sestupem varují těhotné a kardiaky. Snad ani jedno nejsme, tak do toho jdeme. Už nahoře vidíme tu masu vody, která se řítí dolů do údolí. Teprve bezprostřední kontakt člověku úplně zastaví dech. Scházíme ještě o kus níž, převlékáme se do plavek. Napřed se zdá, že tam nevlezeme. Ale ostatní ve vodě dokonce i sedí. Tak to nemůže být tak studené, říkáme si. Proč nám to jednotlivé části těla odmítají věřit? Nakonec šup a plaveme několikrát sem a tam v kratší laguně – proti proudu a zpět jedeme „na vlně“. Paráda. Jsme „občerstvení“, takže nám nevadí ani 500 schodů nahoru. Vydáváme se ještě na krátký okruh orchidejí. Ty zrovna nekvetou. Nevadí. Je vidět, že jsou ke stromům přichyceny různými páskami, takže orchidejový lesík je založený lidmi.Jedeme směr náš dočasný domov s dobrým úmyslem, dát si po cestě něco fakt dobrého. Po cestě tam jsme viděli super steak house, s kravami za domem, takže to asi bude home made. A taky si říkáme, že si koupíme lahvinku vína. Obojí jsme přejeli – stejkárnu i supermarket. Den druhý (neděle) Nemůžeme spát, vstáváme v 5 ráno místního času. Něha po ránu, sprcha, kafe, čaj, knackebrot a šunka a dál. Vyrážíme směr Waterfall garden v LaPaz. Tedy myslíme, že vyrážíme směr La Paz. Těsně za městem nás zastavuje policista. Tom evokuje všechny fráze, na které ho připravovala naše angličtinářka Klára, pro styk s policií. Nakonec chce pouze doklady a s přáním Pura vida a úsměvem nás propouští dál. Po 25 kilometrech, kdy nevyhnutelně vyrážíme na dálnici, vidíme, že to není ta správná cesta. Na dálnici pak otáčíme auto do protisměru tak zvaně „na pražáka“, abychom za chvíli zaplatili dolar za použití dálnice, a už jedeme správným směrem serpentýnami do hor. Tolik cyklistů bojujících o život jsme snad ještě neviděli. Propátráváme, zda jsou všichni éčkaři, ale rozhodně všichni nejsou. O to víc nechápeme, protože i náš Jimbo má co dělat, aby to vyjel. Také rozvíjíme úvahu o tom, co by asi dělal cyklista, kdyby uviděl všudypřítomné psy, kteří, jak říká Tom: „psy s absolutní předností.“ Prostě pes leží uprostřed silnice a ať jede auto, cyklista, kdokoli – nehne s ním nic. Prostě cyklisti si při sjezdech dost koledují.V La Paz jsme zvědavi, co na nás čeká za poměrně drahé vstupné 96 USD. Nejsme zklamaní – motýlí dům, kde vidíme, jak se motýli klubou z kokonů, suší se jak na šňůře a při narození Tomášovi kadí na ruku. Možná ale jen osychali, nevíme. Létají na krmítka plná ovoce, létají kolem, sedají na ruce a někteří - mrtví již pokrývají zem. Usazujeme se v podloubí stromů, kde má být kolibřík point, a čekáme. A čekáme. A čekáme. A ve chvíli, kdy už chceme odejít, to začlo – byli všude kolem nás, na květinách, na stromě, na rameni. S rychlostí reportérů fotíme. Pár rozmazaných kousků se nám podaří ulovit. Žabí království procházíme a opět nic. Nemáme prostě to školené oko, které by bylo schopné zachytit mimikry těchto živočichů. Dáváme se do rukou zkušené průvodkyně, která nám ukazuje ta správná místa, na která máme pohlédnout. Flek na listu se pak mění v oranžovo zelenou rosničku. Když zaklepeme listem, vybarví se její bambule na prstech do oranžova a bříško domodra. Když ji necháme být, za chvíli je neviditelná. Krása. Doufáme, že pestrobarevné ary, tukany a lenochody uvidíme iv přírodě, nejen v kleci. Naopak doufáme, že oceloty a jaguáry ve volné přírodě neuvidíme. No a pak už kráčíme k vodopádům. Je to kaskáda asi 6 v průměru 20 metrových vodopádů. Ohlušující krása, vzduch nasycený spoustou drobounkých kapiček vody. Takový vodní závoj. Duha. Prostě romantika, zároveň neuvěřitelná energie, nádhera. Konzerva tuňáka na parkovišti a už vyrážíme směr La Fortuna, k sopce a jezeru Arenal. Necelé 3 hodiny cesty, které se v závěru podobají nesjízdnému tankodromu z expedice Trabantů. „Tome dost vášně a brzdi.“ Po cestě potkáváme rodinku nosálů. Mají tu být všude horké prameny. Naše ubytování se jmenuje Esence and Spa. Děláme si naděje, že to bude lázeňské. Za pouhopouhých 96 USD, o které nás majitel stáhnul hned po příjezdu, nám představuje, kde budeme bydlet. Poprvé v životě se seznamujeme s kategorií ubytování „Tent superior“. Ještě že s námi nejeli Sedláčkovi. Ocitáme se na pionýrském táboře. Máme k dispozici menší stanový hangár, který je v tomto podnebí silně cítit plísní a nemůže to být jinak. Plesnivé jsou i bambusy okolo. Ke stanu je přidělaná dřevěná teráska. Hned za ní začíná prales, o čemž nás zvířata přesvědčují celou noc. Ještě že tu minulou jsme nespali, protože rachot nočního života zvířat se podobá spánku uprostřed rušné křižovatky. S optimismem nám vlastním jsme začali objevovat kvality tohoto místa a udělali trek přes prales do místní farmy, objevili jsme volejbalové hřiště a stánek, kde ráno cvičí jógu a před večeří se ponořili do horké lázně bublinkové koupele s překrásným výhledem na sopku a jezero Arenal. Takže večer si v naší restauraci si dáme večeři (závitky, smažený bramborový nok, salát a předtím snack a polévku). Tom dvě piva, já skleničku červeného a pak už spát. Jsme utahaní jako koťata. A to jsem vám ani neříkala, že jsme chvíli spali už před večeří. Den první (sobota) Cesta proběhla i přes různé covidové překážky lépe, než jsme čekali. Na palubu jsme dokonce (neradi) propašovali nůžky i množství lahviček s léky (včetně těch tekutých). První měření teploty nastalo až v San José. Přistáli jsme v 8 hodin večer místního času a měli jsme naspěch, protože Rentalcar možná nečeká. Ale u imigračního úředníka najednout halt a zpět do kanceláře pro pojištění. Mysleli jsme si, že to souvisí s naší českou verzí pojištění, ale chyba lávky. Problém byl v jednom hloupém zaškrtnutém okénku, kde jsem tvrdila, že jsem místní. Asi mi to nevěřili a nějak jim to při pohledu na blondýnu nešlo do hlavy. Několikrát generovat tzv. Pase de Salud, když Vodafone SVĚT nefunguje, a znovu projít kontrolou. Rychle pro kufr a hledat Rentalcar. V pohodě. Sedíme v shuttle a vezeme se neznámo kam. Jen tak s Tomem prohazujeme, že kdyby nás odsud zavedli kamkoli jako případné dárce orgánů, že bychom asi neměli šanci. Ale nic takového se nestalo. Papíry, které jsme měli při odletu tak úhledně chronologicky srovnané jsou nyní v nevýslovném binci a cokoli najít je po 15hodinovém letu a hodinové anabázi na letišti je téměř nemožné. Připojení na internet selhává. Co ten Vodafone asi dělá?!? Při rentování auta mírná neuróza naše i pána, který nám auto půjčoval. Jiný řidič, jiná karta, peníze, které si Rental car stáhnul nedohledatelné = problém, který jsme vyřešili. Auto máme, nicméně nám někde visí 11 tisíc korun. No doufejme, že nebudeme domů volat: Došly, pošli. Navigace je skoro mrtvá, černé neznámé město, ulice bezejmenné. Dostáváme se do cca kilometrového okruhu, kde bychom měli být ubytováni. V ulicích pusto prázdno, není koho se zeptat. Naštěstí se po nějaké době vynořil místní chlapík, který se pokoušel porozumět a my jemu, ale neklaplo to. Zázrakem vyšel Alfonso, Angličan, který již natrvalo pobývá zde, starší veselý chlapík, který s námi putuje nočním městem, nakonec nás bere k sobě domů, ke své ženě a přátelům, nabízí nám občerstvení a povídá si s námi. My čekáme na telefonát a slibujeme si, že nám Alfonso pomůže vykomunikovat, kdeže to vlastně bydlíme. Nakonec to jen 2 ulice jinde a my o půlnoci už osprchovaní uleháme ke sladkému spánku, který nepřichází. Uf. Snad už bude všechno jen a jen v pořádku. Díky Alfonso.